Klíčová dírka v zahradě je malý prostor pro člověka, ale velký prostor pro jeho poznání a mezidruhové zážitky. Klíčová dírka v galerii je místo, kterým do pevnosti poznání vniká denní světlo. Je rozhraním mezi tím, co je uvnitř a vně, a místem pro spontánní aktivity návštěvnictva i programové aktivity galerie.

Tento prostor na pomezí zahradní dílny, kůlny a výstavního sálu, kterému na dva roky vyčleňujeme jeden z výstavních sálů, se volně i přímo propojuje se zahradou obklopující po obou stranách budovu galerie. Můžeme tu zažít různé věci: sázet rostliny, malovat, válet se s knihami o udržitelném konání, seznamovat se s uměním blízkým zahradě.

autor: Vojtěch Radakulan

kurátorka: Edith Jeřábková

Více informací zde.

Třetí pokračování vzdělávací výstavy Úhel pohledu hledá rovnováhu mezi světem organickým a technickým. Prostřednictvím prací českých i zahraničních umělců a umělkyň ukazuje různá spojení přírody a technologie – dvou zdánlivě odlišných prostředí, do kterých dnes bytostně patříme, přesto mezi nimi vnímáme určité napětí. Příliš techniky? Málo přírody? Mikroorganismy splývají s počítačovými čipy a technologie prorůstají naším životem – nejsou od nás oddělené a my přirozeně hledáme rovnováhu svého „technoorganického ekosystému“. Výstava je malou výzkumnou stanicí pro hledání hranic. Kde končím já a kde začíná okolní prostředí? A jak ho ovlivňuji? Jsem součástí svých zařízení? Hledání odpovědí a rovnováhy se promítne i do vzdělávacích programů k výstavě.

vystavující: James Bridle, Richard Loskot, Denisa Müllerová, Olbram Pavlíček, Erik Peters, Vítězslav Plavec, Tereza Pöthe, Magdaléna Rybanská, Rachel Youn

kurátor*ky: Karolína Voleská, Tereza Dvořáková, Jiří Raiterman

Jméno Jana Vochoče (23. 3. 1865 – 20. 3. 1920) nikterak nevyčnívá z významných artebibliografií či uměleckých bibliofilií. Spletitá životní malířova pouť je nerozlučně spjata sice s Prahou, nicméně jeho stopy nalezneme i na Balkáně, či v Mnichově a Paříži. Vochoč studoval na pražské výtvarné akademii, od roku 1883 v Mnichově – zde patřil k prvním žákům prof. Nicolaose Gyzise na tamější Akademie der bildenden Künste. Následovala nelehká životní zkušenost na bulharském a řeckém území, dostal se dokonce až na dosud uzavřenou mnišskou komunitu hory Athos. Zde sice přijal mnišskou kutnu, ale především maloval a jeho rozměrná plátna z athoských klášterů byla posléze vystavena na jeho as největší autorské výstavě v pražském Národním domě na (Královských) Vinohradech v roce 1901.

Jan Vochoč byl velmi zručný portrétista i krajinář. Během mnichovských studií vycházel z akademického realismu i realistického pojetí krajiny a díky své zručnosti prý působil i v dílnách svých profesorů, či jako kopista. Vzhledem k absenci Vochočovy tvorby z tohoto období bude součástí výstavy v OGL – GLL kolekce děl jeho souputníků z dob studií na mnichovské akademii, resp. mladých českých výtvarníků v Mnichově ze zájmového spolku Škréta z 80. let 19. století. Účelem spolku bylo pořádat výstavy, přednášky, debaty a pěstovat styky se slovanskými akademiky, kteří v Mnichově také studovali. Spolek udržoval pravidelné kontakty s domovem a vydával ručně rozmnožovaný týdeník, který koloval jen jako jediný exemplář ve dvou oddělených svazcích: Špachtle a Paleta. Mezi jeho členy patřil E. Holárek, J. Úprka, Ant. Hudeček, V. Luňáček, L. Marold, K. V. Mašek, A. Němejc, V. Oliva, Fr. Ondrúšek, J. Schusser, Ant. Slavíček a Alfons M. Mucha.

Velice přátelský vztah měl právě již od mnichovských studií s Alfonsem Muchou, s nímž posléze spolupracuje v Paříži, a s tzv. pařížskou kolonií. Zásadní vliv mělo na něj právě pařížské umělecké prostředí a hlavně oscilující neoimpresionismus a jako jeden z mála českých malířů vykročil i na cestu blízkou pointilismu. Velkolepou, leč posmrtnou výstavu mu uspořádal v září roku 1926 Topičův salon. Jeho díla jsou rozeseta v českých galeriích i muzeích, převážně však v soukromých sbírkách, ale Vochočova větší malířská pozůstalost je deponována i Karáskově galerii (dnes Památník národního písemnictví – Muzeum literatury).

Výstavní projekt Vochočových děl, ale i ukázek z dokumentů a varií osobní povahy, vč. děl Vochočových přátel – malířů a kolegů z mnichovského spolku Škréta, zahrnují jak zápůjčky od soukromých sběratelů, tak i z významných českých a moravských galerií, včetně liberecké. Rodinná Vochočova pozůstalost se dostala do libereckého regionu prostřednictvím jeho syna Martina Jana Vochoče, významné osobnosti a starokatolického duchovního v Jablonci nad Nisou. Odkaz svého dědečka dnes především podporují jeho vnučky, Jana a Irena Vochočovy.